Poslední hranice - Dva loďmistři a praporčík
od Praporčík John Sheppard
Detaily logu
John netrpělivě přecházel po pracovně hlavního inženýra. Ani ne před třiceti minutami si sem nechal podporučík Brean zavolat všechny důstojníky patřící k inženýrské sekci. John si rozhovor který proběhl nyní znovu přehrával v paměti. Rozhodl jsem se správně. Určitě!, utvrzoval se znovu a znovu v duchu mladý praporčík.
Nyní, když měl chvíli čas jen na své myšlenky, dospěl k děsivému zjištění. Služba na Scorpionu ho změnila. Jeho víra v čistotu Federace vzaly za své. Chování ministerstva, které doslova okupovalo jejich loď, ho připravilo o respekt a obdiv, který vždy choval k lidem řídícím chod Spojené federace planet. A to nebylo poslední překvapení, které pro mladého praporčíka Scorpion připravil. Jeho obsazení zvláštní jednotkou Flotily byl zprvu ten nejhorší šok. Ale čím více informací se John dozvídal, tím lépe chápal důvody proč k tomuto “útoku“ vlastně došlo. Všechno slouží vyšším cílům, uvědomil si John. Najednou mu bylo všechno jasné. Stal se jenom jedním z mnoha koleček v obrovském soukolí...
Náhle se ozvalo pípnutí zvonku, které Johna rychle vrátilo do reality. „Vstupte.“, řekl po chvíli a instinktivně si srovnal uniformu. Do místnosti vešli dva loďmistři. Zastavili se několik kroků před Johnem a jeden z nich promluvil. „Velící lodní mistři Archette a Ramirezová se hlásí podle rozkazu, pane.“ John souhlasně kývl hlavou a pokynul směrem k židlím u pracovního stolu. „Prosím, udělejte si pohodlí. Musím s vámi něco důležitého probrat.“
Pro Susan Ramirezovou byl důvod její přítomnosti zde velkou záhadou. Celou dobu, po kterou byla loď obsazena, strávila zavřená ve své kajutě. Odtud ji osvobodily až členové palubní bezpečnosti. Susan poté zamířila přímo do strojovny, kde se společně se zbytkem inženýrů pokoušeli co nejrychleji opravit veškerá poškození a vrátit loď zpět do operačního stavu. Dosud však měla v hlavě pěkný chaos. Nikdo jí dosud pořádně nevysvětlil co se vlastně stalo.
John se posadil na Marvinovu židli. „Teď vás požádám o něco hodně neobvyklého. Možná to pro vás bude šok, ale chci aby jste si nejdřív vyslechli všechno co vám chci říct. A pamatujte si, co tu nyní řeknu neopustí tuhle místnost. Jasné?“ Ramirezová vrhal směrem k Archettovi tázavý pohled. Ten jenom pokrčil rameny a váhavě na ni kývnul. „Rozumím.“, řekli oba loďmistři téměř současně.
„Dobrá, věc se má takhle...“, začal John svůj projev. V následujících minutách jim v kostce vysvětlil vše o nové misi kapitána Youds. Několikrát zopakoval že je jen a pouze na nich, zda se rozhodnou přidat na jejich stranu. John ovšem musel zmínit že nutně potřebují lidi. Hlavně kvalifikované inženýry, protože mezi důstojnickou částí strojovny se “plán vzpoury“ vůbec nesetkal s vřelým přijetím.
„Z důstojníků je nás jenom šest. A to počítám i poručíka Danteho. Potřebujeme každý schopný a ochotný pár rukou.“, řekl bez jakéhokoliv mlžení John.
„Dám vám deset minut na rozmyšlenou. Jen ještě chci aby bylo jasné, že ani jednoho z vás nechci k ničemu nutit. Rozhodněte se podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“, dodal po chvíli ticha John a odešel z místnosti.
„Tohle je normální vzpoura! A on po nás chce aby sme se jí účastnili!“, vyhrkla Ramirezová sotva co za Johnem zaklaply dveře.
„Počkej Susan,“ snažil se Archette uklidnit svou kolegyni, „nevíš jistě o co tu přesně jde. A já si myslím že to neví ani on. Ale evidentně věří v kapitána Youds.“
„Pche, prej kapitán. Já už té ženské nevěřím ani nos mezi očima. Vždyť ona nás zradila a zaprodala Scorpion.“, řekla Ramirezová se zlobou v očích a praštila pěstí do stolu.
„Třeba má pro všechno dobrý důvod. Musíš se na to podívat s nadhledem jako já.“, promluvil s ledovým klidem Archette.
„Tím mi chceš jako naznačit, že se k nim hodláš přidat?!“, zareagovala rychle Ramirezová a zvedla se s gestem odporu od stolu.
„Uvažuju o tom,“ přiznal a podíval se Ramirezové zpříma do očí, „a ty bys měla taky. Tihle lidi nejsou jen tak někdo. Jsou to důstojníci Flotily a to už něco znamená. A to že požádal zrovna nás, znamená že nás potřebuje.“ Archett dal dal během své řeči velký důraz na slovo nás.
„Nehodlám zahodit svou kariéru kvůli takovéhle šílenosti. A pořád nechápu proč chceš riskovat svou kariéru i ty. Zrovna ty, kterej máš před povýšením na náčelníka.“, kroutila hlavou Ramirezová.
„Mám prostě pocit, že dělám správnou věc. A já své intuici vždycky věřil. A zatím mi to vždycky vyšlo.“, pousmál se Archette, kterému se vybavila několik vzpomínek z války s Dominioem, při kterých mu jeho intuice zachránila život.
Ramirezová znovu zakroutila nevěřícně hlavou a poté se v místnosti rozhostilo ticho.
Když John znovu vešel do místnosti byl plný obav. Aby nemusel myslet na rozhovor, který probíhal za zavřenými dveřmi, zatímco on čekal venku, psal na PADDu dopis. S tímto PADDem založeným pod levým ramenem se postavil před oba loďmistry. Ti se po jeho příchodu postavili do pozoru. „Pohov. Tak, jak jste se rozhodli?“, šel John okamžitě na věc.
Archette si založil ruce za záda a udělal krok směrem k Johnovi. „Jdu s vámi, pane.“
„To rád slyším. A co vy Ramirezová?“, pohlédl John na třicetiletou poddůstojnici. Šance že se k nim přidá Archette byla podle Johna asi padesát na padesát. Zato Ramirezovou si byl téměř jistý, o to větší bylo jeho překvapení, když loďmistr promluvila.
„Je mi líto, ale já nemůžu. Protiví se to mému přesvědčení.“
John na sobě nechtěl nechat znát rozčarování z této reakce, proto rychle odpověděl: „Na to máte právo. Mohla by jste na mě počkat za dveřmi, musím ještě něco probrat tady s loďmistrem.“
Ramirezová kývla, otočila se na podpatku a odešla. I když si o všem co za posledních pár desítek minut slyšela nemyslela nic hezkého, dokázala se zachovat velice profesionálně. Za každých okolností drž hubu a krok, probleskla jí hlavou věta jednoho dávného přítele.
„Vážím si vaší podpory Stevene. A mám pro vás další úkol. Znáte poddůstojnickou část posádky strojovny lépe než já, proto chci abyste se pokusil sehnat ještě několik dalších inženýrů, kteří by do toho šli spolu s námi. Potřebujeme důvěryhodné a schopné lidi.“ Během svého proslovu přešel John několikrát po místnosti.
„Udělám co bude v mých silách pane. Ale nevím kolik poddůstojníků bude ochotných přidat se k … ehm … no ...“
„Vzpouře? Jen to klidně řekněte, protože z určitého pohledu to vzpoura je.“, dokončil John za Archetta větu.
Vždy záleží na úhlu pohledu, blesklo Archettovi hlavou. „Je to vše, pane?“
John kývnul: „Dejte se do práce.“
Archette se otočil na podpatku a svižným krokem opustil místnost. Než se za ním zavřely dveře, uslyšel Johna mluvit do komunikátoru.
Loďmistr Ramirezová stála přede dveřmi a přemýšlela co po ní ještě asi bude praporčík chtít. Po několika minutách si ji znovu zavolal dovnitř.
„Chtěl bych vás o něco požádat, Susan.“, začal John. Ramirezová zvědavě přistoupila o několik kroků blíž.
John několikrát zaklepal na PADD ležící na stole a potom ho podal Ramirezové se slovy: „Pokud by byl Scorpion zničen, nebo jestli se mi něco stane. Chci abyste poslala dopis, který je uložený v tomhle PADDu. Je pro mého bratra. A nebojte se, že by ho někdo četl, je zakódován fraktálním kódováním a heslo zná kromě mě jenom jeden člověk. Udělá to pro mě?“. pohlédl John tázavě na loďmistra před sebou.
Ramirezová suše polkla: „Samozřejmě, pane.“
„Díky, hodně to pro mě znamená. Přede dveřmi na vás už čeká důstojník bezpečnosti. Hodně štestí a nashledanou.“, rozloučil se John.
„Vám také, pane.“, řekla Ramirezová a odešla.
O patnáct minut později, hlavní strojovna
John napůl cesty ke své konzoli ve strojovně, když ho zastavil Goran Ambrozič.
„Podporučík Brean musel odejít na ošetřovnu a předal vám velení strojovny.“
„Rozumím.“, odvětil překvapeně John a zrychlil krok.
Na jeho konzoli ležela hromádka PADDů plná hlášení. John je všechny nahrnul na jednu hromadu a vzal první z nich.
„Snad nás bude aspoň dvacet. Jinak se nám tahle rozsype pod rukama.“, řekl si pro sebe, zatímco prohlížel seznam nutných oprav.
od Praporčík John Sheppard
Detaily logu
| Název | Dva loďmistři a praporčík | |
| Autor | Praporčík John Sheppard | |
| Vloženo | 27. 2. 2010 v 16:50 | |
| Lokace | Pracovna hlavního inženýra | |
| Čas | současně s logem Jidášův spasitel |
Nyní, když měl chvíli čas jen na své myšlenky, dospěl k děsivému zjištění. Služba na Scorpionu ho změnila. Jeho víra v čistotu Federace vzaly za své. Chování ministerstva, které doslova okupovalo jejich loď, ho připravilo o respekt a obdiv, který vždy choval k lidem řídícím chod Spojené federace planet. A to nebylo poslední překvapení, které pro mladého praporčíka Scorpion připravil. Jeho obsazení zvláštní jednotkou Flotily byl zprvu ten nejhorší šok. Ale čím více informací se John dozvídal, tím lépe chápal důvody proč k tomuto “útoku“ vlastně došlo. Všechno slouží vyšším cílům, uvědomil si John. Najednou mu bylo všechno jasné. Stal se jenom jedním z mnoha koleček v obrovském soukolí...
Náhle se ozvalo pípnutí zvonku, které Johna rychle vrátilo do reality. „Vstupte.“, řekl po chvíli a instinktivně si srovnal uniformu. Do místnosti vešli dva loďmistři. Zastavili se několik kroků před Johnem a jeden z nich promluvil. „Velící lodní mistři Archette a Ramirezová se hlásí podle rozkazu, pane.“ John souhlasně kývl hlavou a pokynul směrem k židlím u pracovního stolu. „Prosím, udělejte si pohodlí. Musím s vámi něco důležitého probrat.“
Pro Susan Ramirezovou byl důvod její přítomnosti zde velkou záhadou. Celou dobu, po kterou byla loď obsazena, strávila zavřená ve své kajutě. Odtud ji osvobodily až členové palubní bezpečnosti. Susan poté zamířila přímo do strojovny, kde se společně se zbytkem inženýrů pokoušeli co nejrychleji opravit veškerá poškození a vrátit loď zpět do operačního stavu. Dosud však měla v hlavě pěkný chaos. Nikdo jí dosud pořádně nevysvětlil co se vlastně stalo.
John se posadil na Marvinovu židli. „Teď vás požádám o něco hodně neobvyklého. Možná to pro vás bude šok, ale chci aby jste si nejdřív vyslechli všechno co vám chci říct. A pamatujte si, co tu nyní řeknu neopustí tuhle místnost. Jasné?“ Ramirezová vrhal směrem k Archettovi tázavý pohled. Ten jenom pokrčil rameny a váhavě na ni kývnul. „Rozumím.“, řekli oba loďmistři téměř současně.
„Dobrá, věc se má takhle...“, začal John svůj projev. V následujících minutách jim v kostce vysvětlil vše o nové misi kapitána Youds. Několikrát zopakoval že je jen a pouze na nich, zda se rozhodnou přidat na jejich stranu. John ovšem musel zmínit že nutně potřebují lidi. Hlavně kvalifikované inženýry, protože mezi důstojnickou částí strojovny se “plán vzpoury“ vůbec nesetkal s vřelým přijetím.
„Z důstojníků je nás jenom šest. A to počítám i poručíka Danteho. Potřebujeme každý schopný a ochotný pár rukou.“, řekl bez jakéhokoliv mlžení John.
„Dám vám deset minut na rozmyšlenou. Jen ještě chci aby bylo jasné, že ani jednoho z vás nechci k ničemu nutit. Rozhodněte se podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“, dodal po chvíli ticha John a odešel z místnosti.
„Tohle je normální vzpoura! A on po nás chce aby sme se jí účastnili!“, vyhrkla Ramirezová sotva co za Johnem zaklaply dveře.
„Počkej Susan,“ snažil se Archette uklidnit svou kolegyni, „nevíš jistě o co tu přesně jde. A já si myslím že to neví ani on. Ale evidentně věří v kapitána Youds.“
„Pche, prej kapitán. Já už té ženské nevěřím ani nos mezi očima. Vždyť ona nás zradila a zaprodala Scorpion.“, řekla Ramirezová se zlobou v očích a praštila pěstí do stolu.
„Třeba má pro všechno dobrý důvod. Musíš se na to podívat s nadhledem jako já.“, promluvil s ledovým klidem Archette.
„Tím mi chceš jako naznačit, že se k nim hodláš přidat?!“, zareagovala rychle Ramirezová a zvedla se s gestem odporu od stolu.
„Uvažuju o tom,“ přiznal a podíval se Ramirezové zpříma do očí, „a ty bys měla taky. Tihle lidi nejsou jen tak někdo. Jsou to důstojníci Flotily a to už něco znamená. A to že požádal zrovna nás, znamená že nás potřebuje.“ Archett dal dal během své řeči velký důraz na slovo nás.
„Nehodlám zahodit svou kariéru kvůli takovéhle šílenosti. A pořád nechápu proč chceš riskovat svou kariéru i ty. Zrovna ty, kterej máš před povýšením na náčelníka.“, kroutila hlavou Ramirezová.
„Mám prostě pocit, že dělám správnou věc. A já své intuici vždycky věřil. A zatím mi to vždycky vyšlo.“, pousmál se Archette, kterému se vybavila několik vzpomínek z války s Dominioem, při kterých mu jeho intuice zachránila život.
Ramirezová znovu zakroutila nevěřícně hlavou a poté se v místnosti rozhostilo ticho.
Když John znovu vešel do místnosti byl plný obav. Aby nemusel myslet na rozhovor, který probíhal za zavřenými dveřmi, zatímco on čekal venku, psal na PADDu dopis. S tímto PADDem založeným pod levým ramenem se postavil před oba loďmistry. Ti se po jeho příchodu postavili do pozoru. „Pohov. Tak, jak jste se rozhodli?“, šel John okamžitě na věc.
Archette si založil ruce za záda a udělal krok směrem k Johnovi. „Jdu s vámi, pane.“
„To rád slyším. A co vy Ramirezová?“, pohlédl John na třicetiletou poddůstojnici. Šance že se k nim přidá Archette byla podle Johna asi padesát na padesát. Zato Ramirezovou si byl téměř jistý, o to větší bylo jeho překvapení, když loďmistr promluvila.
„Je mi líto, ale já nemůžu. Protiví se to mému přesvědčení.“
John na sobě nechtěl nechat znát rozčarování z této reakce, proto rychle odpověděl: „Na to máte právo. Mohla by jste na mě počkat za dveřmi, musím ještě něco probrat tady s loďmistrem.“
Ramirezová kývla, otočila se na podpatku a odešla. I když si o všem co za posledních pár desítek minut slyšela nemyslela nic hezkého, dokázala se zachovat velice profesionálně. Za každých okolností drž hubu a krok, probleskla jí hlavou věta jednoho dávného přítele.
„Vážím si vaší podpory Stevene. A mám pro vás další úkol. Znáte poddůstojnickou část posádky strojovny lépe než já, proto chci abyste se pokusil sehnat ještě několik dalších inženýrů, kteří by do toho šli spolu s námi. Potřebujeme důvěryhodné a schopné lidi.“ Během svého proslovu přešel John několikrát po místnosti.
„Udělám co bude v mých silách pane. Ale nevím kolik poddůstojníků bude ochotných přidat se k … ehm … no ...“
„Vzpouře? Jen to klidně řekněte, protože z určitého pohledu to vzpoura je.“, dokončil John za Archetta větu.
Vždy záleží na úhlu pohledu, blesklo Archettovi hlavou. „Je to vše, pane?“
John kývnul: „Dejte se do práce.“
Archette se otočil na podpatku a svižným krokem opustil místnost. Než se za ním zavřely dveře, uslyšel Johna mluvit do komunikátoru.
Loďmistr Ramirezová stála přede dveřmi a přemýšlela co po ní ještě asi bude praporčík chtít. Po několika minutách si ji znovu zavolal dovnitř.
„Chtěl bych vás o něco požádat, Susan.“, začal John. Ramirezová zvědavě přistoupila o několik kroků blíž.
John několikrát zaklepal na PADD ležící na stole a potom ho podal Ramirezové se slovy: „Pokud by byl Scorpion zničen, nebo jestli se mi něco stane. Chci abyste poslala dopis, který je uložený v tomhle PADDu. Je pro mého bratra. A nebojte se, že by ho někdo četl, je zakódován fraktálním kódováním a heslo zná kromě mě jenom jeden člověk. Udělá to pro mě?“. pohlédl John tázavě na loďmistra před sebou.
Ramirezová suše polkla: „Samozřejmě, pane.“
„Díky, hodně to pro mě znamená. Přede dveřmi na vás už čeká důstojník bezpečnosti. Hodně štestí a nashledanou.“, rozloučil se John.
„Vám také, pane.“, řekla Ramirezová a odešla.
O patnáct minut později, hlavní strojovna
John napůl cesty ke své konzoli ve strojovně, když ho zastavil Goran Ambrozič.
„Podporučík Brean musel odejít na ošetřovnu a předal vám velení strojovny.“
„Rozumím.“, odvětil překvapeně John a zrychlil krok.
Na jeho konzoli ležela hromádka PADDů plná hlášení. John je všechny nahrnul na jednu hromadu a vzal první z nich.
„Snad nás bude aspoň dvacet. Jinak se nám tahle rozsype pod rukama.“, řekl si pro sebe, zatímco prohlížel seznam nutných oprav.